THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jedna z nejlepších nu-metalových nahrávek u nás. Škoda, že je tady s více jak desetiletým zpožděním. V recenzi minulého materiálu jsem napsal, že budu přísnější, pokud další tvorba nebude postrádat vlastní invenci. Nicméně přísnější v bodování nejsem, ačkoliv tento kotouč žádným výrazným progresem neprošel. Jde o kolovrátkovité přepisování již hotových a ověřených motivů, ale je to uděláno proklatě dobře. Ten půlbod od prvotiny „Hardly Manageable Drug“ přidávám za velmi povedenou produkci a za lehký posun k melodičtější a písničkovější formě. Oproti debutu jsou spodky mnohem více promazány samply, což skladbám proklatě sluší, stejně jako ojedinělé výlety do jiných žánrových končin a neodfláknutá práce ve studiu, plná přizdobujících nápadů. To vše na mě dělá více než dobrý až profesionální dojem. Kapela se stále nezbavila silného ovlivnění nu-metalovou vlajkovou lodí zvanou LIMP BIZKIT a to je druhá strana mince. Nejpatrněji je to stejně jako minule cítit na vokálech a v aranžích. Někdy mám pocit, že OVERHYPE slyšitelně nestaví skladby na zelené louce, ale pečlivě zkoumají, proč špičky nu-metalové éry zaznamenaly takový úspěch u širokého spektra posluchačů, a nalezené výsledky se snaží tu s menším a tu s větším úspěchem replikovat. Ruku v ruce s povrchností a pomíjivým leskem tohoto žánru jde i mělkost v textech, ale to už asi k „novému“ metalu patří.
6 / 10
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.